Výstava Hollows těká mezi nostalgií, herními fantasy tropy, popkulturními odkazy a surreálnou imaginací nočního města i krajiny dětství. Nachmanovitch ve videích, objektech a zátiších zkoumá rétoriku vysoké fantasy i její překvapivé překryvy s maskulinní politickou imaginací krajní pravice, zatímco Žufníček rozvíjí vlastní vizuální jazyk na pomezí kutilské psychedelie, současné lidové mystiky s nenápadně meditativním vyzněním. Spektrální postavy nehmotných nočních chodců a lucidní městské scenérie se u něj prolínají s nábytkářsky ošetřenými piedestaly nesoucími scrappunkové exponáty.